Reklama
 
Blog | Marie Jahodová

Dobrovolníkem na srbsko-chorvatských hranicích

S neznámými za neznámým

Je pátek 25. září ráno. Přicházím k brněnské charitě a poprvé se potkávám s Kateřinou, Štěpánem, Soolaimou a Martinem. Neznáme se. Přes Facebook jsme se domluvili, že pojedeme pomáhat uprchlíkům do Chorvatska nebo Srbska, podle toho, kde nás bude potřeba. Seznamujeme se po cestě. Bavíme se, svěřujeme si naše tipy, odhady a názory. Na hranicích Maďarska a Srbska se bojíme, že nás nepustí. Kufr máme po okraj narvaný, kdyby ho otevřeli, půlka nákladu se vysype. Policista za oknem se mračí, ale pouští nás dál. Uf. Jedeme. Po hodinách bloudění přijíždíme do Šidu. Cílem naší cesty je Bapska, malý hraniční přechod kousek za městem. Když se znovu ztratíme, už kolem deváté večer, voláme koordinátorovi Honzovi.

“Jste na cestě? A máte síly? Potřebujeme lidi v Janině. Zaseklo se tu víc než dva tisíce lidí.”  Vyrážíme do Bapske zjistit co nejvíc o aktuální situaci, a řešíme co teď. Po cestě padá rozhodnutí. Proto tu přeci jsme, pomáhat v krizi. Upřímně se bojím. Nevím, co čekat, venku je tma, jsem unavená. V Bapske dostáváme rychlé tipy od místních dobrovolníků. Zjišťujeme, že nejedeme do Janiny, ale do Jamene. Převlékáme se, popisujeme reflexní vesty – uniformu českých dobrovolníků. Do kapes cpeme jednorázové rukavice, hledáme čelovky. „Hele, na místě je hrozně moc lidí, nemáme věci pro všechny. Důležité bude zabezpečit děti” vysvětluje nám základy záchranářka Monika, která pojede s námi.

Nikoho nezašlápnout

Po cestě do Jamene je v autě o poznání napjatější atmosféra. Nevíme, co nás čeká. Na místě není žádná struktura a jen velmi málo dobrovolníků. Najednou před sebou vidíme velké světlo a zastavujeme. V mžiku jsou všude lidé. Slyšíme hluk, v dáli hoří ohně. Vystupujeme z auta a snažíme se zorientovat. Napravo od silnice nejspíš začíná tábor, leží tam lidé, čekající na otevření hranic. Do ruky dostávám tašku ponožek a k ní jasný pokyn – je jich málo, můžu dát jen dětem a dospělým, kteří žádné ponožky nemají. Katka nese deky, Martin vodu. Po tmě se těžko orientujeme. Vcházíme na úzkou silnici, jejíž začátek se celý noří v odpadcích. Vidím rozházené dětské oblečení, odhozené jídlo a říkám si: “Tak je to pravda. Všichni plýtvají, zahazují věci, které jim dáme. Co tu vlastně dělám?”

Očekávám před sebou nějaký tábor, pole, něco. Místo toho vidím jen silnici plnou ohňů a spících lidí. Žádný tábor neexistuje. Procházíme nekonečným davem ležících lidí, a já se hrozně bojím, že na někoho šlápnu. Když nás uprchlíci vidí, rozbíhají se za námi. “Baby, baby!” ozývá se ze všech stran. Ví, že většina věcí je pro děti, ale jim je taky zima, mají žízeň, holé nohy. Nemůžeme jim nic dát. Někdy za první zatáčkou se přestávám bát o sebe. Lidé jsou milí, když vidí, že máme málo, dávají přednost jiným. Už se bojím se jen toho, že šlápnu někomu spícímu na hlavu. Vidím miminka, spící na hrudích svých matek.Děti schoulené pod jednou tenkou dekou. Brečím z kouře od zapálených ohňů a snažím se najít lidi, kteří potřebují pomoc. Za čtvrt hodiny jsem bez ponožek.

Rozdáváme dál deky a vodu, zdá se mi, že silnice, po které jdeme,nemá konce. Nevidím, kde končí lidský zástup. Nemáme čas zastavovat se s lidmi a ptát se jich, co tu dělají a proč sem šli. Co je vyhnalo na tento nehostinný konec světa. Když už nemáme co rozdávat, přemýšlíme, co dál. Zdá se, že uprchlíci už většinou spí. Nakonec si rozdělujeme hlídky, stavíme stany pro sebe a jdeme spát taky. Jsou tři ráno.

Když otevřou hranici

V šest mě budí křik a hluk. Lidé se probudili a natlačili se k hranici. Čekají, až ji otevřou a oni se vydají zase dál.Vyrážím na průzkum. Nikdo už nespí, před sebou vidím obrovský dav lidí. Teprve nyní začínám chápat, jak vypadá situace, a proč jsou všude odpadky. Na dva kilometry dlouhou vesnickou silnici navezly autobusy dva tisíce lidí. Ti překročili srbskou hranici obejitím tří betonových bloků, a nyní v zemi nikoho čekají na to, že se dostanou na chorvatskou stranu. U té stojí desítky policistů a dav hlídají. Pouštět ho budou jen po částech. Bojí se, že by jinak nastal zmatek a někoho by ušlapali. Okolo silnice není nic. Kukuřičné pole, zorané pole, a jak se později dozvídám od místních, v dáli ještě minové pole. Žádná infrastruktura, žádné odpadkové koše, žádné záchody, voda, nic. Jen spousta lidí.

Celé dopoledne pak vlastně nedělám nic jiného, než že chodím mezi lidmi a omlouvám se jim, že pro ně ještě pořád nemám ani jídlo, ani vodu. A když už konečně nějakou vodu mám, že jim můžu opravdu nalít jen jeden malý kelímek, protože jí není dostatek. Na místě jsme jenom my. Němci odjeli, stejně tak UNHCR, organizace pro uprchlíky fungující pod hlavičkou OSN. V zhruba patnácti lidech se snažíme organizovat dvou tisícihlavý dav.Překvapivě se nám to směsí angličtiny a znakové řeči docela daří. Konečně zvládám s lidmi prohodit více než pár slov o tom co potřebují.

Mohammed cestuje už nějakou dobu. V Sýrii byl stavebním inženýrem. Prosí mě, jestli bych pro něj neměla boty nebo bundu, Chodí v 15 stupních jen v pantoflích a svetru. “I lost everything in the sea,” vysvětluje mi. Nevím, co dělat. Kabáty mám na místě jen dámské, boty žádné. Omlouvám se mu. Mohammed se jen usmívá a jde pomáhat s úklidem odpadků. Zjišťuji, že odpadky s námi sbírá také profesor informatiky z univerzity, jejíž název jsem zapomněla. O kousek dál zase sedí na zemi žena v devátém měsíci těhotenství, o kterou se celý zbytek dne bojíme, že porodí.

Neorganizovaní Češi z Facebooku

Policisté pomalu pouští skupinky migrantů na chorvatskou stranu. Všichni jsou na nás milí, spolupracují s námi, ale na druhou stranu hranice už nás tak radostně nepouští. Srbové se na místě vůbec neukázali. Ani pomoc, ani policisté. Jen jeden mračící se pán dopoledne přijel ve starém džípu a vytáhl z něj šest beden plných čerstvě upečených ještě teplých chlebů. Prosí nás o bedny, které tady nechal večer. Nemůžeme jednu najít. “Nevadí, přijedu po poledni,” říká a stále se mračí. Stejně zamračeně pak ještě opravdu přijede a doveze čokoládové croissanty a chleby. Nechápu. Jsem mu jen strašně vděčná.

Přes den potkávám zástupce z UNHCR a i když nevím, co vlastně přesně dělají, jsem ráda, že už nejsme na místě sami. Odpoledne se nás ptají: “Vy jste vážně skvělá organizace, jakže se jmenujete? A jak se organizujete?” Nejsou schopni pochopit, že nejsme organizace. Vlastně se v reálném životě ani neznáme. Taky nechápou, že se organizujeme na Facebooku. To vlastně nechápu ani já, jak se mohlo stát, že skupina Čechů, kteří se nikdy před tím neviděli, řeší takové průšvihy mezi srbsko-chorvatskými hranicemi.

I když se to nejprve nezdá, lidí opravdu ubývá. Dav se zmenšuje, snadněji mu zajišťujeme alespoň to nejzákladnější. Přijíždějí další čeští dobrovolníci z Bapske, kam jsme původně také mířili. Z pokácených stromků a plachet nám stavějí provizorní stan, kam schováváme naše věci. Lidem dáváme přivezené banány, chleby, sušenky a vodu. Odpoledne se zdá, že se probudily další organizace. Na místo přivážejí mobilní záchody, přijíždí televize, fotografové a já se nemůžu ubránit dojmu, že jdou pozdě. To všechno bylo potřeba včera. Najednou je nás na místě hodně a já mám skoro pocit, že nevím, co s tolika lidmi. Přitom je nás pořád třicet dobrovolníků na tisícovku uprchlíků.

Co se stane s mými uprchlíky

Hodně lidí už odjelo, začínám cítit úlevu a hrozně doufám, že už nikdo nepřijede. Scházíme se na poradu. Zjišťujeme, jaké jsou stavy v Bapske, kde je nás potřeba, co dělat tady. Koordinátor Honza odjíždí, nechává na povel zbytek lidí mně. Děkuji klukům, kteří nám postavili stan, posílám další uklízet, jiné jen informuji. Všichni vlastně všechno dělají sami. Já se jen snažím kontrolovat, jestli jsme na něco nezapomněli, jestli v táboře někdo nezůstává, jestli všichni dobrovolníci alespoň něco snědli.

Odcházející uprchlíci nám mávají. “Thank you, my friends!” volají na nás, když překračují hranice. Přejeme jim good luck a oni nám to stejné přejí nazpátek. Ani vlastně nevím, kdy odešli poslední, zrovna skládám deky, které nám na místě zůstali. Už je tma, uklízíme tábor a naši improvizovanou základnu. V devět večer obcházím prázdnou silnici. Nechápu, jak může jít o stejné místo jako včera. Bojím se, co se stane s mými uprchlíky. Vnitřně jsem si je přivlastnila. Doufám, že už se na cestě do Německa nezaseknou, nebudou v zimě a kouři z ohňů čekat na vzdálené ráno. Vzpomínám na děti, které se smály, když jsme jim rozdali malé plyšáky. Na vděčné maminky v šátcích, na muže, na kterých bylo vidět, jak je trápí, že neví co bude zítra. Zakazuji si myslet a jdu spát. Zítra pokračuji do Bapske.

Česká Bapska

S každým projíždějícím autem se budím a rychle se uklidňuji, nezastavuje, není to autobus, můžu spát. Takhle pokračuji prakticky až do rána. Vstávám a zjišťuji jaká je situace. Nikde nikdo, jen na hranici hlídkují chorvatští policisté. Netváří se zrovna nadšeně, že nás vidí i další den. Ptáme se jich, jestli neví o dalších lidech, kteří by měli přijet. Mračí se, a jako vždy říkají, že o ničem nemají zprávy. Opravdu je nemají, do svého odjezdu nezjistím, kdo vlastně zprávy o pohybu uprchlíků má. Sbíráme síly, balíme stany a domlouváme se. Vypadá to, že Jamena je pro uprchlíky opět uzavřena a další už nepřijedou. Necháváme na místě jednu hlídku a vyrážíme do Bapske.

Po necelé hodince cesty konečně vidím, jak vypadá nejrušnější přechod na chorvatsko-srbských hranicích. Silnici, která spojuje Srbsko s Chorvatskem, zastavěli humanitární organizace svými stánky, a pak také Češi svou neskutečně velkou základnou, v které právě působí padesát dobrovolníků. Uprchlíci toto zázemí obcházejí po poli. Hned po vystoupení z autobusu, které je na místo vozí, si je vezme na starost první skupinka dobrovolníků a postupně je pouští na další a další stanoviště. Takto dobrovolníci zabraňují vytvoření davu a zároveň jsou schopni vybavit migranty na další cestu. Přijde mi absolutně neskutečné, jak jednoduše a efektivně to funguje. Oproti naprosto nevybavené Jamene je Bapska ráj na zemi. Ve vystavěných skladech je schované oblečení, voda i jídlo. V budce, která dřív sloužila pohraniční stráži, je dokonce vybudovaná provizorní kuchyně, kde se vaří čaj i jídlo.

Sama se nakonec vydávám na pomoc výdeji. Než uprchlíci překročí hranici na chorvatské straně a nastoupí do dalších autobusů, snažíme se jim zajistit alespoň to nejnutnější. Teplota kolísá kolem patnácti stupňů, samotné je mi chladno v termotričku, svetru a bundě. Spousta uprchlíků jde přitom v pantoflích a kraťasech. Pokud někoho takového vidíme, snažíme se mu dát, co potřebuje. Ze začátku mi přijde, že to bude hračka.  Máme tolik věcí, že musíme dokonce stavět nové sklady, abychom je měli kam schovat. Brzy ale začínám chápat, že s pytli plných triček a letního oblečení toho moc nezmůžu a že bund, bot a svetrů je zoufale málo.

V Bapske je každopádně mnohem větší klid než v Jamene, a  to i přesto, že tu denně projde třeba šest tisíc uprchlíků. Odpoledne usedám k jídlu ke skupince dalších dobrovolníků. “A co jste kdo vlastně v reálném světě?” padá otázka. Zjišťujeme, že vedle sebe obědvají právník, zdravotní sestřička, vystudovaný učitel, herec, režisér a student fyziky. Málokdo zná na místě někoho dalšího z reálného života.. Ač jsem sama součástí této neskutečné skupiny absolutně nechápu, jak jsme se dokázali všichni sejít kdesi na konci světa jen proto, že tu někdo jiný potřebuje pomoc. Jsem unavená, nevyspalá a zahlcená dojmy. V tu chvíli jsem taky neskutečně hrdá, že jsem toho všeho součástí. Že jsem Češka. Že jsme to právě my, kdo se uvolnil z práce, ze škol a z povinností a odjel skoro 700 kilometrů daleko pomáhat lidem, kteří nás potřebují.

Poslední boty

Má nostalgická chvíle končí, je zase potřeba jít pracovat. Třídím oblečení a boty podle velikosti, pomáhám kde se dá. Kluci natahují přes silnici plachty, aby ochránili nás i věci před deštěm. Večer se ukáže, jak moc to bylo prozíravé, začne pršet a do mého odjezdu prakticky nepřestane. V deset hodin se ukládám ke spánku. Budík zvoní před třetí ranní, jdu vystřídat lidi na výdeji. Je zima, tma a prší. A autobusy jezdí jeden za druhým. Procházím nachystané oblečení a zjišťuji, že skoro všechny boty jsou pryč, všeho teplého je zoufale málo. A přitom pokaždé, když přijde k našemu výdeji další skupinka, vidím unavené muže v pantoflích, brečící děti a prochladlé ženy. Musím se rozhodovat, komu dám poslední pár teplých bot. Komu najdu zimní bundu a komu jen lehkou větrovku. Snažím se odhadnout, jak na tom každý jednotlivec je a moc dobře vím, že když dám boty právě jemu, za hodinku může přijít někdo, kdo je na tom mnohem hůř.

Ani nevím, kdy začne svítat. Pomalu přichází čas, kdybychom se měli střídat. Já stejně ale dnes odjíždím, tak už zůstávám a snažím se ještě alespoň trochu pomoc. Ostatní jsou podobně unavení jako já a to tu často zůstávají mnohem déle. Obouvám už asi dvacáté dítě do malých botiček, rozdávám horký čaj a občas se jen zastavím a sleduji něco, co nedokážu pochopit ani s odstupem. Co dokáže člověka vyhnat z tepla domova do světa, o kterém nic neví, jehož jazyk neumí a kterého se nutně bojí. Co ty lidi žene s malými dětmi kamsi do neznáma? Nevím. Nedokážu odpovědět.

Odpoledne odjíždím a loučím se s lidmi, které jsem před víkendem vůbec neznala, a přitom mám pocit, že jsou mými nejlepšími přáteli. Objímáme se, vyměňujeme kontakty a přejeme si hodně štěstí. Zvlášť těm, kteří na místě zůstávají dál. Po cestě zpátky pak přemýšlím, kolik mi zvládly tři dny dát. Snažím se uložit si do paměti ty důležité chvíle. První pohled na tisíce lidí ležících na zemi. Malé jednotlivosti, jakým byl pán o berlích bez nohy, vyděšeně koukající holčička s banánem v ruce a skvělí dobrovolníci, kteří se snažili řešit neřešitelné. Jsem vděčná za tu možnost být u toho všeho a hrozně doufám, že už mé pomoci nikdy nebude třeba. Že se státy probudí a začnou se o ty promrzlé lidi mnohem víc zajímat. A když ne, za dva týdny už mám zase čas jet zpátky.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama