Reklama
 
Blog | Marie Jahodová

Czech Team

Pomáhat je návykové. Těžko se vrací z míst, kde víte, že Vaše práce ovlivňuje lidské životy, do míst, kde lidé stresují kvůli hodinovému zpoždění vlaku. Jednou takhle někam vyjedete pomoci, a pak vždycky, když zrovna nemáte co dělat, přemýšlíte, jestli byste jinde nebyli užitečnější. Samozřejmě, že byste jinde byli užitečnější. A tak, když se moje okénko volného času natáhlo na týden, znovu jsem vyjela pomáhat uprchlíkům na hraniční přechod Berkašovo-Bapska.

Na srbsko-chorvatských hranicích působí více něž pět týdnů skupina převážně českých dobrovolníků, říkajících si Czech Team. Nejsou zaštítěni žádnou organizací, jejich koordinátoři vzešli z jejich řad a teď již za pomoci Člověka v tísni řeší neskutečné průsery kdesi na konci světa, na silnici vedoucí mezi vinnými, jablečnými sady a polem. Byli tam jako první, aby poskytovali lidem oblečení, jídlo a vodu, zůstali i když se hranice zavřela a oficiální organizace prchli před čtyřmi tisíci promrzlých lidí. Uklidili to, co na místě zbylo, když tito lidé odešli, a zavedli znovu neskutečný systém poskytování pomoci. A jsou tam stále. Přijíždějí poprvé i znovu, protože vědí, že kdyby tam nebyli, bylo by mnohem více nemocných, zraněných a možná i mrtvých.

Proč to dělají? To je oblíbená otázka. Ptají se mě lidé, proč to vlastně dělám? Proč za svoje peníze vyrážím na dvanácti hodinovou cestu do Srbska. Proč pomáhám lidem, o kterých nic nevím a kterých se spousta lidí bojí? No, je to vcelku jednoduché. Jsou to lidé, jako jsem já, a tito lidé potřebují pomoc. Když tam nebudeme, bude jim zima a těžko. Možná je budou mlátit policajti, jako to podle běženců dělají v Makedonii. Možná budou denně umrzat v jablečném sadu jednoho srbského pána, kterému nyní ničíme živobytí svými stany. Budou mít hlad a žízeň. A to já nechci. Nechci, aby tak blízko mému teplému domovu umírali a trpěli lidé jen proto, že si jiní lidé myslí, že jsou odlišní než my, a že pomoc jim znamená ztratit politické preference.

Nejsem člověk, který rozhodne o tom, jestli mají nárok na to sem jít nebo ne. Jestli doma dostatečně trpí, anebo jestli je podle Evropy jejich touha po lepším životě neopodstatněná. Nemám na to znalosti ani pravomoci. A navíc je to jedno, ti lidé už jsou tady. Čekají na hranicích našeho pohodlí. A já nechci být člověk, který nechá lidi mrznout bez pomoci, nebo jim bude stavět ploty s žiletkovým drátem.  Já chci žít ve světě, ve kterém si lidé pomáhají. Ve světě, ve kterém mi někdo pomůže až to budu potřebovat já. Nezavře přede mnou dveře ve chvíli, kdy budu potřebovat pomoc. Zavíráním dveří se svět lepším neučiní. Ani teď, ani nikdy jindy.

Říkejte mi sluníčkář, naivka nebo mě mějte za člena pražské kavárny. Nevadí mi to. Na vlastní oči jsem viděla, že to co děláme s ostatními dobrovolníky je sakra důležité. V Berkašovu po pěti týdnech pořád neexistuje oficiální infrastruktura, která by uprchlíkům byla schopna zajistit alespoň to co dělá Czech Team – nenechat je zmrznout nebo se umačkat. Dát jim teplé oblečení, čaj na zahřátí, boty, když žádné nemají, čepice a rukavice a zorganizovat dav, když se najednou vytvoří. Jakto? Jakto, že v civilizované Evropě nejsou ani po pěti týdnech v Berkašovu hasiči, první pomoc nebo třeba armáda, kdyby byla schopná těm lidem pomoci?  

Nevím. Nechápu to. Přes volání o pomoc nás dobrovolníků, a nyní už i velvyslanců a oficiálních organizací, na místě pořád není nikdo jiný než dobrovolníci z Čech a dalších zemí a k tomu pár organizací, které na noc zavírají své mini domečky, z kterých rozdávají jídlo nebo deky. A uprchlíci přitom pořád dál proudí do Evropy a netváří se, že by jim blížící se zima vadila více než válka za jejich zády.

Poznala jsem za ten týden mnoho dobrých lidí. Mnoho Syřanů a Afghánců. Mnoho dobrovolníků z Čech, Švýcarska, Německa, Kanady i Austrálie. Opět věřím v lidstvo, v pomoc a dobrotu a vím, že to co děláme, děláme opravdu dobře. Ale i tak by to nemělo stát na nás. Naše možnosti jsou značně omezené, a i když to tak teď nevypadá, jednou přijde zase nějaká pohroma, začne sněžit a v našich rukách budou umrzat děti, maminky nebo třeba ti produktivní muži s iPhony, a pak už bude pozdě. Evropo nenechej to dojít tak daleko. Volej o pomoc, dokud máš čas na to, něco opravdu udělat. Nenech nás sklouznout k nelidskosti jen proto, že máš za to, že je to vysoká politika. Není. Je to boj o lepší život a život sám.

Europe, please act.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama